Iluzionista co to je?
Přemysl Otakar II wikipedie
Luďka Kuralová
Alois Hlásenský wiki
Johana Hovorková životopis
Jeff Bridges vzdělání
Filuta kdo je to?
Jerrald King Goldsmith, známý jako Jerry Goldsmith, se narodil 10. února 1929 v Los Angeles v Kalifornii. Jeho umělecká dráha ve světě filmové a televizní hudby trvala téměř pět desetiletí, od roku 1954 do roku 2003, během nichž složil hudbu k více než dvěma stům produkcí. Byl uznáván jako jeden z nejinovativnějších a nejvlivnějších skladatelů filmové hudby, jehož tvorba zanechala nesmazatelnou stopu v historii kinematografie.
Goldsmithovy hudební kořeny sahají do dětství. Klavír začal hrát v šesti letech a vážnější zájem o hudbu v něm vzrostl v jedenácti letech. Ve třinácti letech se začal soukromě učit hře na klavír u Jakoba Gimpela. V šestnácti letech rozšířil své vzdělání o studium teorie a kontrapunktu pod vedením Maria Castelnuovo-Tedesca. Velkým inspiračním zdrojem se pro mladého Goldsmitha stal film „Spellbound“ z roku 1945 od Miklóse Rózsy. Své hudební vzdělání dále prohluboval na University of Southern California, kde navštěvoval kurzy u samotného Rózsy, a na Los Angeles City College, kde se zaměřil na praktičtější hudební programy.
Profesní dráhu zahájil v roce 1950 jako písař v hudebním oddělení televize CBS pod vedením Lud Gluskina. Během svého působení na CBS skládal hudbu pro řadu rozhlasových pořadů, jako například „CBS Radio Workshop“, „Frontier Gentleman“ a „Romance“, a také pro významné televizní seriály jako „Climax!“, „Playhouse 90“ a „The Twilight Zone“. Po roce 1960 se jeho kariéra přesunula do Revue Studios a Metro-Goldwyn-Mayer. Spolupráce s producentem Normanem Feltonem mu přinesla možnost složit hudbu pro populární seriály „Dr. Kildare“ a „The Man from U.N.C.L.E.“ Jeho debut ve feature filmu nastal v roce 1957 s filmem „Black Patch“, následovaly snímky jako „Face of a Fugitive“ (1957) a „City of Fear“ (1959). V šedesátých letech se věnoval jak televizním projektům, například „Dr. Kildare“, „Gunsmoke“ a „Thriller“, tak filmům, z nichž jmenujme „The Spiral Road“ (1962). Průlomové uznání si získal za svou hudbu k westernu „Lonely Are the Brave“ (1962).
Jeho talent byl brzy rozpoznán a Alfred Newman jej doporučil pro práci pro Universal. Debutová nominace na Oscara přišla za film „Freud“ (1962), pro který složil atonalní a disonantní hudební doprovod. První spolupráce s režisérem Franklinem J. Schaffnerem započala snímkem „The Stripper“ (1963) a pokračovala řadou úspěšných filmů, včetně legendárního „Planet of the Apes“ (1968), „Patton“ (1970), „Papillon“ (1973) a dalších. Hudba pro „The Man from U.N.C.L.E.“ (1964) se stala dalším významným úspěchem. Šedesátá léta přinesla i další pozoruhodné filmy, jako například „Rio Conchos“, „Seven Days in May“, „A Patch of Blue“, „In Harms Way“, „The Blue Max“, kde se inspiroval Straussův „Also Sprach Zarathustra“, „The Sand Pebbles“ a „The Detective“. Za snímky „A Patch of Blue“ a „The Sand Pebbles“ získal nominace na Oscara, přičemž za „Seven Days in May“ a „The Sand Pebbles“ byl nominován na Zlatý glóbus. V tomto období se věnoval i komediím, jako například „The Trouble with Angels“ a „Our Man Flint“. Film „Planet of the Apes“ (1968) byl oceněn za svůj avantgardní styl a inovativní techniky, které zahrnovaly loopingové bicí, imitace zvuků opic a netradiční využití dechových nástrojů a mís. Tato skladba se umístila na 18. místě prestižního seznamu Amerického filmového institutu (AFI). K dalším filmům z konce 60. let patří „Bandolero!“, „The Chairman“, „The Illustrated Man“ a „100 Rifles“. V roce 1969 složil tematickou hudbu pro seriál „Room 222“.
Sedmdesátá léta byla pro Goldsmitha obdobím dalšího tvůrčího rozmachu. Jeho hudba k filmu „Patton“ (1970), která využívala echoplex a odrážela víru v reinkarnaci, mu přinesla nominaci na Oscara. Následovala emocionální a oscarově nominovaná skladba pro „Papillon“ (1973). V tomto dekádu skládal i titulní melodie pro televizní seriály jako „Barnaby Jones“ a „The Waltons“. Film „Chinatown“ (1974) mu přinesl nominaci na Oscara a deváté místo v seznamu AFI. Jeho skóre pro „The Wind and the Lion“ (1975) vyniklo použitím marockých nástrojů a rovněž získalo oscarovou nominaci. Vrcholem dekády bylo temné a avantgardní skóre pro „The Omen“ (1976), které poprvé využilo sbor v tomto stylu a přineslo mu jediného Oscara za celou kariéru, spolu s nominací na „Best Original Song“ za „Ave Satani“. V tomto období složil hudbu i k filmům jako „Logans Run“, „Islands in the Stream“, „Coma“, „Capricorn One“, „The Swarm“ a „The Boys from Brazil“. Pro „Alien“ (1979) využil neobvyklé nástroje jako indický roh, didgeridoo, ocelový buben a hadici, spolu s echoplexem, přičemž výsledná hudba byla silně editována. V roce 1979 zkomponoval hudbu pro „Star Trek: The Motion Picture“, která debutovala nástroj Blaster Beam a získala nominace na Oscara a Zlatý glóbus.
Osmdesátá léta byla pro Goldsmitha stejně plodná. Složil hudbu pro filmy jako „Damien: Omen II“, „Omen III: The Final Conflict“, „Outland“, „The Secret of NIMH“ a televizní filmovou adaptaci „The Twilight Zone“. Jeho hudba k filmu „Poltergeist“ (1982) s několika odlišnými hudebními motivy, včetně ukolébavky, semi-náboženských pasáží a bombastických atonálních výbuchů, mu vynesla další oscarovou nominaci. V roce 1981 získal cenu Emmy za televizní miniseriál „Masada“. Mezi další významné filmy tohoto období patří „Inchon“, „First Blood“, „Under Fire“, „Psycho II“ a „Gremlins“, za které získal Saturn Award. „Hoosiers“ (1986) mu přineslo další oscarovou nominaci za inovativní skóre kombinující syntezátory, orchestr a zvuky basketbalu. V roce 1984 vytvořil „Runaway“, své první plně elektronické skóre. Ke konci dekády složil hudbu k filmům „Explorers“, „Lionheart“, „Innerspace“, „Rambo III“, „Leviathan“ a „The Burbs“, kde využil varhany, psí štěkání a parodii na „call to war“ z „Pattona“.
Devadesátá léta přinesla Goldsmithovi další úspěchy. Jeho hudba pro „The Russia House“ (1990) úspěšně propojila ruskou hudbu s jazzem. Film „Total Recall“ (1990) je považován za jedno z jeho nejlepších děl. V roce 1991 obdržel čestný doktorát hudby z Berklee College of Music. „Basic Instinct“ (1992) mu přineslo oscarovou a Zlatým glóbem nominovanou skladbu, která kombinovala orchestrální a elektronické prvky a představovala náročné tvůrčí dílo. Klasické sportovní skóre pro „Rudy“ (1993) se stalo populárním v trailerech. V tomto desetiletí pracoval i na filmech jako „The Shadow“, „The River Wild“, „I.Q.“, „Powder“, „Congo“, „First Knight“ a „Executive Decision“. Jeho téma pro seriál „Star Trek: Voyager“ (1995) mu vyneslo cenu Primetime Emmy Award. Film „The Ghost and the Darkness“ (1996) byl charakteristický kombinací tradiční irské lidové melodie s africkými rytmy. Hudba pro „Air Force One“ (1997), složená za pouhých 12 dní po nahrazení skóre Randyho Newmana, byla oceněna. Jazzové a perkusivní skóre pro „L.A. Confidential“ (1997) mu přineslo další nominace na Oscara a Zlatý glóbus. V roce 1997 složil aktuální fanfáru pro logo Universal Pictures, která debutovala ve filmu „The Lost World: Jurassic Park“. Mezi další filmy z konce 90. let patří „The Edge“, „Star Trek: Insurrection“, „Deep Rising“, „U.S. Marshals“ a „Small Soldiers“. Film „Mulan“ (1998) mu přinesl poslední oscarovou a Zlatým glóbem nominovanou skladbu, která kombinovala východní, orchestrální a syntetické prvky. K dalším filmům z tohoto období patří „The Mummy“, „The Haunting“ a „The 13th Warrior“. V roce 1999 složil „Fanfare for Oscar“.
Na počátku nového tisíciletí Goldsmith pokračoval ve své tvorbě filmy jako „Hollow Man“, „Along Came a Spider“, „The Last Castle“, „The Sum of All Fears“ a „Star Trek: Nemesis“. V roce 2001 složil hudbu pro simulátorovou atrakci „Soarin Over California“, později rozšířenou na „Soarin“ (2005). Jeho posledním filmovým skóre byl snímek „Looney Tunes: Back in Action“ (2003). Ačkoli jeho hudba pro „Timeline“ (2003) byla nakonec nahrazena, později byla vydána na CD. Kromě filmové a televizní tvorby se Goldsmith věnoval i koncertním dílům, jako například „Toccata for Solo Guitar“, „The Thunder of Imperial Names“, „Christus Apollo“, „Music for Orchestra“ a „Fireworks: A Celebration of Los Angeles“. Vytvořil také několik studiových fanfár pro filmová studia, včetně Paramount Pictures (1976), Carolco Pictures (1988), Cinergi Pictures a Universal Pictures (1997).
Jerry Goldsmith byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Sharon Hennagin (1950–1970) a druhou Carol Heather Sheinkopf (1972–2004). Měl tři děti: Joela Goldsmitha, který se rovněž stal skladatelem, Carrie Goldsmith, která pracovala na otcově biografii, a Ellen Goldsmith (původně Ellen Smith). Mezi jeho hudební vlivy patřili Igor Stravinsky, Aaron Copland, Miklós Rózsa, Bernard Herrmann, Béla Bartók a Alban Berg. Jeho styl se vyznačoval unikátní instrumentací, použitím etnických nástrojů, nahraných zvuků, syntetických textur a tradičního orchestru.
Goldsmithovo dílo si získalo uznání i v komunitě videoher, kde jeho hudba ovlivnila vývoj žánru. V roce 1993 obdržel Career Achievement Award od Society for the Preservation of Film Music. Posmrtně, v roce 2017, mu byla udělena hvězda na Hollywood Walk of Fame. Jeho skladby „Chinatown“ (9.) a „Planet of the Apes“ (18.) se umístily na seznamu AFI. Další jeho skladby, jako například pro filmy „Alien“, „L.A. Confidential“, „The Omen“, „Papillon“, „Patton“ a „Star Trek: The Motion Picture“, byly rovněž zařazeny na seznamy AFI. Jerry Goldsmith zemřel 21. července 2004 v Beverly Hills v Kalifornii ve věku 75 let na rakovinu tlustého střeva. Jeho ostatky byly uloženy na hřbitově Hillside Memorial Park Cemetery. Jerry Goldsmith zanechal trvalé dědictví jako jeden z nejvýznamnějších a nejtalentovanějších skladatelů filmové hudby všech dob.
Alois Švehlík životopis
Jasuharu Takanaši
Etoped wikipedie
Jóhann Jóhannsson
Drahoušek synonymum
John Ottman
Kalič wikipedie
Juki Kadžiura
Jaroslav Durych kdo to je?
John Powell