Jiří Šust, významný český hudební skladatel a tvůrce filmové hudby, se narodil 28. srpna 1919 v Praze a zemřel 30. dubna 1995 rovněž v hlavním městě. Jeho umělecká dráha byla úzce spjata s filmovým plátnem, kde zanechal nesmazatelnou stopu především díky své rozsáhlé spolupráci s režisérem Jiřím Menzelem. Tato tvůrčí partnerství přinesla dvanáct filmů, včetně mezinárodně uznávaných děl.
Své hudební vzdělání získal Jiří Šust na dvou prestižních institucích. V letech 1936 až 1939 studoval na Moskevské státní konzervatoři, kde se pod vedením Grigorije Ginzburga zdokonaloval ve hře na klavír a u Sergeje Nikiforiče Vasilenka se věnoval skladbě. Po návratu do vlasti pokračoval ve studiu na Pražské konzervatoři, kde jeho pedagogové skladby byli Jaroslav Řídký a Alois Hába. Studium úspěšně zakončil v roce 1942.
Jeho profesní kariéra začala skládáním hudby pro krátkometrážní snímky ve zlínských filmových ateliérech. Postupem času zastával i další významné pozice, například jako hudební referent Komunistické strany Středočeského kraje a hudební dramaturg armádního filmu. První významná spolupráce s Jiřím Menzelem se datuje k roku 1965, kdy složil hudbu pro povídku „Smrt pana Baltazara“, součást filmu „Perličky na dně“. Vrcholným dílem jejich společné tvorby byl bezpochyby film „Ostře sledované vlaky“ z roku 1966, oceněný Oscarem. Poslední společnou prací byl film „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“ z roku 1994.
Jiří Šust se proslavil především svými šansonově laděnými písněmi, které zazněly v mnoha krátkometrážních filmech, jako například „Jak se bavil svět“ či „Písně o moři“. Jeho talent se však uplatnil i v jiných oblastech. Komponoval hudební doprovody k rozsáhlému množství televizních inscenací a podílel se na tvorbě dokumentárních filmů, kde vybíral vhodné hudební podklady. Jeho repertoár nebyl omezen pouze na filmovou hudbu; tvořil také symfonické, komorní a vokální skladby.
Mezi Šustova díla patří i řada politicky angažovaných projektů. Složil hudbu k filmům oslavujícím dělnické hnutí, jako „Olověný chléb“ a „Únos“, a psal písně pro pionýrské a mládežnické soubory. Jeho tvorba se objevila i v hudebním doprovodu pro spartakiádní cvičení. Charakteristickým rysem jeho skladeb byl silný smysl pro dramatičnost a schopnost mistrně propojit různé hudební žánry. Dokázal napodobit styly velkých skladatelů jako Beethoven, Smetana, Chačaturjan, Bach či Vivaldi, což demonstroval například ve filmu „Zbraně pro Prahu“, kde imitoval styl nacistické hudby.
Mezi významná symfonická díla a kantáty Jiřího Šusta patří „Sinfonia“ (1941), „Cesta domů“ (1946), „Suita antiqua“ (1948), „Symfonie života a práce“ (1949), za kterou získal cenu ministerstva informací a osvěty, „Romantická fantasie pro klavír a orchestr“ (1950), „Za mír“ (1951), „Tanec vysokých bot“ (1952), „Píseň o vrchním veliteli“ (1952), „Smuteční hudba“ (1953), „Život vítězí nad smrtí“ (1960), „O slunci a dešti“ (1961), „Píseň o svobodě lidstva“ (1962) a „Holubička“ (1962). Kromě toho komponoval scénickou hudbu pro divadelní představení.
Filmografie Jiřího Šusta je mimořádně rozsáhlá a zahrnuje stovky titulů, od celovečerních filmů po televizní inscenace a krátkometrážní snímky. Jeho práce na dokumentárních filmech čítá přibližně šedesát skladeb. V roce 1994 byl o jeho životě a díle natočen dokumentární film „Hudba Jiří Šust“.
Jana Hlaváčová wiki
Jiří Malásek
Chalupář
Kyle Dixon
Konstantin von Neurath nehoda
John Barry
Hošan odborný výraz
Jonny Greenwood
Kateřina Konečná kdo to je?
Jóko Kanno